Jak se nebát, že děti během nouzového stavu zblbnou

A jak se obrnit trpělivostí při nouzovém stavu s dětmi s ADHD

Už jsme zase s dětmi doma. Režim nastavený po prázdninách a několika měsících doma se v září pomalu zaběhl, kroužky se rozjely, a rodiče nastoupili do režimu: pět dnů práce, dva dny klid. A bylo cítit takové uvolnění, jako by si společnost vydechla…U někoho půlroční „covidová masáž“ přeci jen v přístupu k životu něco změnila – kroužky a aktivity pro děti už se nebudou tolik hrotit. Přeci jen se „nic nestalo“, když děti půl roku nedřely. Z řady aktivit se stala zábava, plno rodin si uvědomilo, že je fajn být spolu a moci se třeba jen tak projet na kole. A to, že děti nebyly ve škole, pro některé lidi nakonec až taková změna nebyla. Přeci jen si uvědomili, že spoustu věcí mohou rodiče naučit děti doma nebo se to naučí sami a že „výuka“ života probíhá i jinde, než uzavřeni ve třídách s 25 různorodými spolužáky a jednou paní učitelkou před tabulí. Absenci školy vnímali negativně především rodiče a děti z alternativních škol, protože tam děti „výuka“ skutečně baví. Baví je nápaditost, propojenost, nesoutěžní atmosféra, útulné prostředí tříd, humor, nadhled a kreativita učitelů, kteří jsou schopni zaujmout děti i online.

Druhou skupinu rodičů tvoří ti, kteří se dětem nemůžou z nejrůznějších důvodů věnovat – mámy samoživitelky apod. Ale těm (jak vím od svých známých), se dařilo nastavit si systém: větší samostatnost a zodpovědnost přenesená na děti. Navíc námětů na samostatné aktivity pro studentíky je na internetu celá řada. Stačí si večer najít malou chvilku a nechat se inspirovat. Sociální kontakt je “po škole” zajištěn návštěvy kamarádů doma nebo venku.

Jak vidno, vše se dá řešit a ke všemu se dá přistupovat optimisticky (s vírou) nebo pesimisticky (strach a temné scénáře).

Nebojte se, že děti „budou blbé“

Děti s ADHD naopak velmi uvítají domácí režim a možnost pracovat svým tempem. 

Objevuje se spousta názorů, které svědčí o panice: “děti budou blbé, nic se nenaučily a zřejmě už se nikdy nenaučí… Jenom by se dívali do mobilu a hráli hry na PC, nic je nezajímá a nic neumí…” Kromě toho se rodiče bojí vyjít ven, aby nechytli virus a tím pádem tlak na všechny doléhá o to víc. My v INNP víme, jak z hlediska epigenetiky prostředí a chování ve skupině, ovlivňuje druhy ve skupině… Není divu, že panika útočí: mainstream informuje o rostoucích číslech nemocných, tu a tam na nás vykoukne příběh lidí, kteří prožili skutečné peklo. A málokdy se z oficiálních zdrojů dozvídáme o tom, co o situaci říkají psychologové a sociologové. Jaký vliv má situace „pod pokličkou“ na psychiku dětí i dospělých?

Taky jsem na okamžik zpanikařila a po uzavření škol jsem zažila nepříjemný týden, kdy jsem nic nezvládala – ani práci, ani děti, ani domácnost. Ale pak jsem se vrátila zpátky k sobě, uvědomila si, jak jsem na sebe nechala působit „paniku“ okolí a jak naše děti zrcadlí moji vnitřní paniku: byly nesnesitelné, buď řvaly, blbly, nebo chtěly věčně hrát na mobilu. Byly v odporu a nešlo s nimi hnout. Nakonec jsem si udělala nádech a výdech, vzala jsem je k oknu, když venku pršelo, řekla jsem jim, ať zavřou oči a ať mi řeknou co cítí: chlad nebo teplo, vlhko nebo sucho? A jaké vůně? A ať se rozhlédnou a najdou něco na stromech a barvy listí.. Mí hoši následně své pocity neskutečně převedli do napsání pěti vět „Podzim“ – tolik poetiky po ranním emočním výbuchu jsem vážně nečekala.:-) Tento okamžik nás přivedl „k  sobě“ a den pak pokračoval v mnohem příznivější atmosféře.

Já si volím víru

Samozřejmě nejsem sama.:-) Existuje naštěstí početná skupina lidí, kteří vědí, že je klíčové tvořit si život sám a žít si v přítomnosti. Ano, jsme ohleduplní, ale nejsme stádo. Čteme různé zdroje, nenecháme se „opít rohlíkem“ a deprimovat jednostrannými zprávami. Víme, že se nejedná pouze o problém zdravotnictví a péče o nemocné v nemocnicích, že se jedná i o neviditelné věci, jako je lidská psychika. I děti, které jsou ve škole online přeci jen potřebuji výklad látky „naživo“. Škola není jen o memorování.

S „radostí a lehkostí“ se skutečně lehce a radostně cítit budeme. Ve svém okolí mám případy onemocnění, které se „zvládlo“ v domácím prostředí i přes pokročilý věk – s optimismem a nadhledem. Ano, bylo to dlouhé, ale zvládlo se to. A já jsme za tento přístup patřičně hrdá.

Já si tedy volím víru: víru, že bude vše tak, jak si zařídíme. Že můžeme vnímat, co nám všechno toto období přinese dobrého. A víru, že naše děti nezblnou a že ani my nezblbneme. Budeme-li dětem předkládat, že jsou chytré a všechno zvládají, pak budou chytré a budou všechno zvládat…Berme tedy toto období jako výzvu, jak pracovat se svou myslí!!

A důležitý je také řád a rituály. Jsem stále víc přesvědčená, že je důležité si do života nastavit řád a rituály, což pro hyperaktivní děti platí pětinásobně víc. Trochu inspirace vám poskytnu v dalším příspěvku. 

Petra Poláková, 4.11.2020